Když jsme si domlouvali termín setkání, říkal jste, že právě míříte se studenty do Osvětimi. Jak mladí lidé reagují na prostředí koncentračního tábora 70 let poté?

Velmi vnímavě. Na cestu se přihlašují elektronicky a těch 55 míst bylo obsazeno za jednu minutu a 37 vteřin. Jezdíme tam proto, že jsou informace, které umíme studentům předat na fakultě, a pak jsou jiné, jež jim sdělit schopni nejsme. Člověk musí být na místě, vstřebat tu situaci. Snažíme se zdůrazňovat na přednáškách, které se týkají medicínských pokusů, že my bychom byli moc rádi, aby hrůzy lékařských experimentů na lidech dělali psychopaté, sadisté, patologické existence. Bohužel víme, že je dělali stejní lidé, jako jsme my.

Studenti – a medici zvláště – si nutně musejí klást otázku, jak se z běžného občana, milujícího otce a syna stane zrůda, která popírá příslušnost k lidskému rodu?
Genocidy existovaly vždycky, ale nikdy ne v takovém rozsahu jako tato, činěná bez emocí, strojově, mechanicky. Na člověka padne obrovská hrůza, že chybělo několik desítek let a mohl jsem být mezi obětmi. Existuje ale ještě větší hrůza, totiž že stačilo stejně málo a mohl jsem být mezi jejími vykonavateli. Po válce vznikla otázka, jak je možné, že toho byl vůbec nějaký národ schopen, ale časem se překlopila v daleko naléhavější dotaz – existuje na světě národ, který by toho schopen nebyl? Dnes si netroufáme vyloučit nepředstavitelné.

Takže vinou nějaké ideologie, manipulace do toho můžeme spadnout všichni?
Jistě by bylo děsivé, kdyby Osvětim provedla nějaká horda z jihu, východu, západu nebo severu, ale je horší, že ji má na svědomí jeden 
z nejkulturnějších národů historie. Nikdo není vůči takovým pokušením imunní.

Nesouvisí s davovou manipulací i víra? Není člověk, který slepě důvěřuje dogmatu, ideji, Bohu, víc nakloněn následování nějakého vůdce? Stačí říct, že je to tak psáno v Písmu, Koránu nebo spisku vyvoleného a člověk zkrátka jde, aniž by přemýšlel 
o důsledcích.
To jsou ale dvě absolutně odlišné věci. Na jedné úrovni jsou náboženské sekty nebo extremistické politické formace, na druhé velké náboženské systémy jako židovství nebo křesťanství. Ukazuje se, že svoboda, kterou jsme v evoluci našeho druhu nabyli, je na jedné straně jiskřivá možnost. Nejsme už instinktivní zvířata řízená pudy, ale máme tisíc možností volby, co dělat, kudy jít. Zároveň je to na straně druhé strašlivá, hluboká propast, protože se mohu rozhodnout také špatně. Já se v noci probouzím úzkostí, zvíře ne. Spolu se svobodou se narodila odpovědnost. Dějiny lidského rodu jsou velmi překvapivě dějinami předávání odpovědnosti, která bolí, na někoho jiného. Antická instituce věštění. Slovanské sudičky. Sofoklova tragédie o Oidipovi, jemuž je v Delfách předpovězeno, že zabije otce 
a ožení se s matkou. On se celý život snaží, aby se to nestalo, ale neuteče tomu. Když Hitler řekl, že přebírá veškerou odpovědnost, obrovské množství lidí to slyšelo rádo. Extremistické strany či sekty říkají totéž, svět je černobílý, tohle dělej, toto nedělej, toto je dovoleno, ono naopak zakázáno. Svět je vyřešený.

Nemohu s vámi souhlasit, že jde jen o sekty. Vůdci Islámského státu přece jasně říkají, že je tu Prorok, jehož je třeba následovat a v jeho jménu dobývat, zabíjet, šířit jeho myšlenky slovem i mečem. Z pohledu jejich víry je to ovšem v pořádku, jen tak je možné se dostat do ráje. Koneckonců proto evidujeme tolik sebevražedných atentátníků.
Tady jsem trochu na tenkém ledu, protože islámu, přiznám se, nerozumím.

Bohužel jeho projevy konzumujeme všichni.
Jistě. Snad se můžeme utěšovat, že proti radikálům z Islámského státu se vymezuje většina muslimského světa. Židovsko-křesťanská tradice je jiná. Nikdy po 2. světové válce se žádný Žid nešel odpálit do německé kavárny, přestože důvodů by k tomu byla celá řada. Křesťanství mám rád proto, že vždycky, když se objevila podobná tendence, povstal nějaký jurodivý poustevník a řekl, že jak nejbohatší král, tak největší chudák bude jednou stát nahý před Bohem a zodpovídat se za svůj život. Ergo, ne moji rodiče, ne moji učitelé, ne můj prezident, ne moje doba, ale jen já sám jsem odpovědný za to, co dělám. Židovství ani křesťanství nezná tradici asijských guru. V Asii to má svůj smysl, guru se něco naučil a aby to předal dál, chytí si studenta a přitáhne ho 
k sobě. Risk je v tom, že guru nemusí být dobrý. V křesťanství nikdy neexistovala instituce duchovního vůdcovství, když už, tak duchovního doprovázení. Vždy si totiž každý musí být vědom, že za svůj život odpovídá sám.

Použil jste výraz jurodivý poustevník. Třeba to zní troufale, ale není papež František právě někým takovým, člověkem, který vrací smysl křesťanství k jeho pravé podstatě?
Měl jsem to štěstí, že jsem byl několikrát v Buenos Aires, kde jsem pochopil, co se tam děje. Papež František je člověk, který přichází 
z fronty, z terénu. Celý život mluvil s naprosto obyčejnými lidmi, nikdy to nebyl vatikánský úředník, zná velmi dobře život z odvrácené strany. Tu normálnost přenesl 
i do Vatikánu. On neříká ani nedělá nic zvláštního, ale právě v tom je to kouzlo. Bydlí skromně, jezdí autobusem, chová se tak, jak bychom to od křesťana čekali, ale tím, že je shodou okolností papežem, je to velmi ozdravné. Jsem jeho naprosto nekritickým přívržencem.

František splňuje roli průvodce životem, což se možná představitelům české katolické církve ne vždy daří. Sám jste v tisku uváděl příklad rakouské církve, která je daleko víc mezi lidmi, třeba na jarmarcích. Zkrátka je součástí jejich všedního bytí. 
U nás spíš sází na vnější znaky 
a také na peníze a majetek z restitucí. Jako by víc kladla důraz na materiálno než na duchovno.
To si jako insider úplně nemyslím. Je pravda, že když je řeč o čemkoli, co se týká církve, tak jsou v televizi záběry ze mší ve svatovítské katedrále. Možná by bylo dobré ukazovat i církevní práci v hospicech. Spíš si myslím, že pokud kněží něco organizují, dělají to v rámci své farnosti, není tady tradice, díky níž jsou věřící i ateisté zvyklí chodit na církevní akce, třeba jarmarky. Tam nejde o víru, ale obecně prospěšné záležitosti, které posouvají věci do plusu. Tohle nás ještě trošku čeká.

Poslední věci člověka nejsou atraktivní téma, přestože odejít důstojně a s potřebnou péčí je jedna z nejdůležitějších věcí jak pro umírající, tak pro jejich blízké. Má podle vás člověk právo rozhodnout o závěru svého bytí včetně jeho ukončení 
s pomocí lékaře?
Bez ohledu na jakýkoli náboženský rozměr si myslím, že uzákonit eutanazii by bylo špatné. V evropských státech ji mají uzákoněnou jen v zemích Beneluxu, jinde jsou velmi zdrženliví. Něco jiného jsou jeden či dva případy, které se objeví v médiích, 
a něco zcela jiného je vtělit to do zákona, který se roztáhne nad celý národ jako deštník. Představa, že by nikdy nedošlo k jeho zneužití, je naprosto mylná a zkušenosti z Holandska dokazují, že k němu dochází. Lékaři tam zabíjejí pacienty bez jejich explicitního souhlasu. Když se rozhodnou, že je to pro pacienta lepší, tak ho prostě usmrtí.

A není to někdy pro něj skutečně lepší, pokud se z myslící bytosti stane jen tělo napojené na přístroje?
Vždycky se na to musíme pacienta zeptat.

Jistě, člověk se na takové příležitosti může připravit a vyjádřit své přání předem.
To samozřejmě existuje 
i v České republice, a to od 
1. dubna 2012 v zákonech připravených Leošem Hegerem. Ty jsou eticky čisté a velmi vítané. Říká se jim dříve projevená přání. Každý z nás může sepsat svou vůli pro případ, že už nebude schopen komunikovat. Všichni, kdo jsou proti eutanazii současně zdůrazňují, že to absolutně neznamená podporu léčby za jakoukoli cenu a jakkoli dlouho. Je velký rozdíl mezi tím, že mě zabije nemoc 
a tím, že mě zabije lékař. Požadavek na ukončení léčby je naprosto v pořádku. Lékař ale podle těchto zákonů nesmí provést eutanazii.

Umíte se jako biolog vyrovnat
 s biblickou pravdou, že Ježíš Nazaretský byl ukřižován a po třech dnech vstal z mrtvých? Dá se v 21. století věřit něčemu, co se vědecky nedá dokázat?
Samotná existence tohoto vesmíru je cosi tak extravagantně výstředního – to, že z hlíny této planety se vytančí pampelišky, motýli a v dějinách Země vznikla asi mi-
liarda druhů – že se člověk nemůže divit ničemu. Představa, že za tím vším je nějaká inteligence, leží na stole. Židovství a křesťanství k tomu dodává, že té mysli na vesmíru záleží. Dokonce do té míry, že se slovo stalo tělem 
a přebývalo mezi námi. To, že uvnitř mé lebky jsou stejné atomy Mendělejevovy tabulky jako všude ve vesmíru 
a jsou uspořádané tak, že dokážou myslet, milovat, rozhodovat se, je něco tak prapodivného, že čím víc o tom člověk přemýšlí, tím víc zůstává rozum stát. Možná jsme první generace, která toho ví o evoluční biologii a fyziologii mozku tolik, že musí odstoupit od mikroskopu a začít se velmi divit.

Uvedl jste, že věda dokázala člověka a Zemi rozložit na prvočísla a teď nastal čas pro víru, aby tomu dala nějaký širší rámec…
Neboť se nutně musíme ptát, jaký to má všechno smysl. Jsem přesvědčen, že před 4,5 miliardami let tady byla žhavá koule prachu
a plynu. Teď jsme tady my. Víra se ptá, proč?

Jaký to celé má tedy smysl?
Především soudím, že to smysl má, že dějiny světa nejsou pusté. Chci to slovo říct s velkou obavou a chvěním, protože bylo zaplňováno spoustou divných obsahů, ale opravdu si myslím, že je to celé založeno na lásce. Dnes se mluví o tom, že v pozadí vesmíru je nějaká temná hmota či energie, já mluvím obrazně o temné lásce. Smyslem existence člověka je skrze lásku přiblížit se k Bohu. Můj život má zadání být obrazem Božím, jak stojí v Písmu, buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý. Věřím, že Bůh je láska, tudíž i na mém životě by mělo být patrno, že se snažím projevovat lásku všem lidem.

Nejste smutný, že současný svět se řítí spíš opačným směrem?
Jeden židovský filozof 
a rabín říkal, že víra je protest proti tomu, že svět není takový, jaký by měl být. Náboženství určitě není opium lidstva, anestetikum na bolesti světa, ba právě naopak. Víra člověka rozcitliví ke všem utrpením, strádáním 
a bolestem a provokuje ho, aby svět udělal přijatelnějším místem.

Americký fyzik Lawrence Krauss říká, že k žádnému ze svých objevů a bádání nepotřeboval Boha, aby vysvětlil podstatu zkoumaných jevů. „Bylo potřeba Boha, aby vesmír vznikl z ničeho?” ptá se. Patří k ateistům, kteří tvrdí, že většině vědců na Bohu nezáleží ani do té míry, aby ho popírali.
Tady dochází k velkému omylu a záměně toho, co si člověk představuje pod pojmem Bůh. Pokud studuji biochemii lidského těla a velký třesk, vznik vesmíru, tak skutečně nepotřebuji nějakou ideu, někoho, kdo by hmotu nadpřirozeně posouval k životu.

Na to stačí fyzika?
Fyzika, molekulární genetika, biochemie. Od 17. století víme, že vědu zajímá svět měřitelna, proto používá hodinky, pravítko, laboratorní váhy a snaží se vysvětlit, 
z čeho se svět skládá. Když publikuji vědecký článek, nemůžu psát o andělech 
a duši, protože to nepatří do mé metodologie. Věda postupuje v horizontální rovině 
a má obrovské úspěchy. Není ale absolutně schopna odpovědět na to, jaký to má všechno smysl. Víra se neptá jak, ale proč. Pokud tito hoši používají ideu Boha jako černokněžníka, který občas musí něco nadpřirozeně udělat, tak v takového Boha také nevěřím. Kdyby měli trochu filozofické vzdělání, znali by Ludvíka Wittgensteina, který říká zhruba toto: I kdybych znal všechny chemické vzorce, pořád se v noci budu budit úzkostí, neboť mi to nedá odpověď na otázku, proč jsem tady, jaké je zadání mého života.

Lawrence Krauss je tak načuřený ateista hlavně proto, že vnímá institucionální církevní pomádu, chození do kostela či modlitebny, které diktuje veřejné mínění a bez něhož by v USA člověk nemohl ani kandidovat na prezidenta. „Mým skutečným cílem je demaskovat své oponenty, kteří možná mluví a vypadají seriózně, ale jsou to čachráři a šarlatáni,” uvedl v rozhovoru pro LN.
To jsou takové představy, které ani nemá smysl popírat. Ať si o tom myslí, kdo chce, co chce, kloním se 
k Jungovi, který říká, že člověk je nevyléčitelně náboženský. Amerika je prostě zbožná, v neděli tam chodí do kostela víc lidí než v Íránu do mešity, kde je to povinné.

Je zbožná, nebo si na to jen hraje?
To najdete všude, ale já se chci zeptat, jestli je ateismus alternativou, jestli opravdu všichni směřujeme k lepším zítřkům a jen to náboženství nám to kazí? Židé, jejichž teologie je příběhová, na to mají jednu krásnou historku. Před branami města hraje židovská kapela a to tak krásně, že každý, kdo se u ní zastaví, začne tančit, neboť ta hudba je velice jímavá. Náhodou jde okolo hluchý člověk a protože neslyší muziku, přijde mu to jako bláznivé třeštění pomatenců. V Evropě máme papeže, spoustu křížů, kostelů, symboliky a jedinec se v tom nevyzná. Člověku, který neslyší hudbu, mohou tance mší svatých, volby papeže 
i sebeobětování při starostech o bezdomovce, alkoholiky nebo domovy důchodců připadat jako bláznivé třeštění pomatenců. Aby to pochopil, musí slyšet hudbu, která tomu dává smysl.

Marek Orko Vácha* Narodil se 14. září 1966 v Brně.
* Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity 
v Brně, obor Molekulární biologie a genetika. Teologické vzdělání získal studiem v Olomouci 
a Bruselu. Je přednostou Ústavu etiky 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
* Je farním vikářem Římskokatolické akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora 
v Praze.
* Zúčastnil se dvou expedic do Antarktidy (1997 a 2000) na základnu Eco-Base na ostrově Nelson v Jižních Shetlandách. Šest měsíců žil v trapistickém klášteře Sept-Fons ve Francii.
* Přezdívka Orko pochází z jeho skautského období v 70. letech minulého století. V Brně ho znají především pod tímto jménem, 
a proto si vydavatel jeho knihy Tančící skály vyžádal, aby pod ní byl podepsán jako Marek Orko Vácha.

zdroj: http://www.denik.cz/z_domova/marek-orko-vacha-veda-neodpovida-na-to-jaky-to-ma-vsechno-smysl-20150404.html

Zdroj: http://www.denik.cz/z_domova/marek-orko-vacha-veda-neodpovida-na-to-jaky-to-ma-vsechno-smysl-20150404.html